Ve středu jsem byl na otočku v Norimberku na výstavě. Vrátil jsem se s očima červenýma jako angorskej králík a utahanej jak pes. No na vlastního řidiče zatím nevydělám, tak to budu muset asi ještě chvilku vydržet. Po návratu jsem lupnul jedno víno (láhev) a padnul do postele.
Druhý den ráno jsem se ještě malátný probudil a šel si koupit pečivo k snídani. Vyházím z peněženky eura, dám tam zpět tvrdé koruny, vezmu klíče a vylezu na chodbu. Zabouchnu dveře od bytu a najednou mi to dojde. Včera jsem si chytře oddělil klíče od bytu od celého svazku, abych ho netahal s sebou. Takže jsem měl úplně všechny klíče, mimo těch od bytu a domu. Věci, které se obvykle hodí k záchraně (telefon) nebo klíče od auta byly teď bezpečně zamknuté v bytě.
Zajímavé bylo, že mi to došlo přesně v ten okamžik, kdy docvakla západka dveří. Vlastně jsem měl pocit, že jsem to viděl zpomaleně jako v akčním filmu. Těžko říct, jestli mi mozek dával šanci ještě rychle zasáhnout (na to bylo fakt ještě moc brzo ráno), nebo jen zpětně – a hezky pomalu – přehrával situaci, kterou už nešlo ovlivnit, aby mi dal důrazně vědět, jak jsem blbej.
Vydal jsem se tedy na nádraží, kde mi ujel vlak před nosem. Tak jsem si koupil snídani, cigára a šel koukat na kačeny pod mostem. Přemýšlel jsem, co asi bezdomáči celý den dělají, protože je to dost nuda být bezdomovcem bez smartfounu s internetem. Zbytek už byl standardní, v Lovo jsem zachránil náhradní klíče a dojel zase zpět.
Jaké je z toho poučení? To bych taky rád věděl.
0 komentářů:
Okomentovat
UWAGA! Pro odeslání komentáře zmáčkni to MODRÉ tlačítko vlevo dole.
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.