Mňága a Žďorp: Zpráva z roku 2013

Frčím po D5. Déšť střídá sluníčko každých deset kilometrů. Každých dvacet pak rozhrabaná dálnice
a pětikilometrové zúžení. Sunut v břiše plechového hada. Divné počasí. Jelikož se hraje venku, mohl bych si hodit korunou jestli zmokneme. Vybavení mám.  Všechno ale vychází.

Na Mňáze jsem byl naposled před více než deseti lety. Samozřejmě jsem z gymnazijních let jako správný kvazidepresivní teenager měl naposloucháno skoro všechno. Vzdáleně jsem pak zaznamenal období přerodu, kdy byl Petr Fiala zachráněn (Zuzanou?) a všechno se nějak radikálně přehouplo (včetně produkce) do sluníčkové polohy (alespoň takový jsem z toho měl tehdy pocit). Což jsem Petrovi přál, ale vlastně jsem se nemohl nějak přehodit s ním. Na druhou stranu mě už ani moc netěšilo poslouchání starých desek.

U Zacha je dost lidí. Je zataženo, ale neprší. Pár nezbytných slov do publika. První písničky a mně rychle dochází můj zásadní omyl. To, co jsem měl za poněkud křečovitý sluníčkový přerod byla chyba v analogově digitálním procesu. Fenoménu doby, kdy nacpete analogové lidi do digitální krabičky, abyste si je mohli přehrávat tisíckrát znovu. Často vám vyjdou pak z jedniček nuly a z nul jedničky. Doba naleštěných prdů. Místo mé obavy z úsměvů plastového klauna je tu autentický nadhled, nehraná radost a lehkost. Stále zůstávají texty, které ví, že každý den není svátkem a prázdnota čeká za každým rohem, ale i vědomí, že všichni ušli kus cesty, aby získaly další rozměr. Autentická evoluce ze zkušenosti. Kapela, co nehledá exotické styly jako únik ze své vyprázdněnosti ve snaze ještě někoho zaujmout, ale lidé, kteří vlastní změnou dokázali dát nový význam tomu, co vždycky hráli. Nečekané a velmi příjemné překvapení.

[Plzeň, 12.9.2013]