J.A.R.

Právě jsme se vrátili s Verčou ze skvělého koncertu J.A.R. v LMB, díky Lucce za lístky... takže "Neváhej a zabodávej svý superpéro".

Rakev, agentka Scully a škrtič

V pátek proběhla úspěšná návštěva Rakve. Následovně mi někdo v noci vytapetoval houbí stránky Cavem a rozmazanými fotkami z cesty domů. Nechápu, ještě v jednu ráno mi to přišlo jako skvělý nápad.

Včera jsem udělal inventuru, dnes ráno objednal zboží v Číně a přečetl si Lucky tripreport z Yosemit. Večer teď koukám na tenhle seriál. Agentka Scullyová z Akt X tam hraje policejní vyšetřovatelku a Jamie Dornan (Padesát odstínů šedi) psychopatického škrtiče, který je na poměry žánru (Drama / Thriller / Psychologický) celkem často svlečen do půli těla.

Což vlastně velmi sofistikovaně navazuje na minulý příspěvek, protože krajta je taky škrtič. V pátek mi taky volal Škopek, který vyhrožoval, že se ten den ještě ozve - což se nestalo. Zřejmě tedy zůstal ležet někde u ohniště na závodech.

USA trip - Roadtrip

Od pátku se pomalu přesouváme ze San Francisca dál. Nejdřív jsme dojeli do "westernového" městečka Mariposa. Poprvé jsme bydleli v hotelu. Bála jsem se, jak to zvládneme s dětmi v jednom pokoji, ale ukázalo se, že to vůbec nevadí, že děti v pokoji normálně usnou a my si můžeme pak u v normálně povídat a navzájem se nerušíme. Noc v takovém innu se snídaní vyjde okolo tří tisíc pro všechny čtyři, což není zase tak strašné.

Mariposa se tváří jako divoký západ,. 

Bohužel fotím hlavně z auta. Zase Mariposa.
Z Mariposy jsme se v sobotu vydali na výpravu do Yosemit. Výprava byla úspěšná, došli jsme až skoro ke slavnému vodopádu Vernal Fall. Bohužel jsme zapomněli vzít do USA Manducu, takže jsme Markétku poponášeli v ruce a na ramenou, což nebylo nic moc. Yosemity jsou zřejmě národní poklad Američanů a zároveň jsou na check-listu většiny zahraničních turistů (včetně nás), takže cesta k vodopádu trochu připomínala Řipskou pouť...teda až na ty stánky. Všichni turisté disciplinovaně podle instrukcí nesli litr pitné vody na osobu, ale většina jen tak v ruce, asi protože v instrukcích už nebylo, že na vlhkém povrchu skály hrozí uklouznutí, a svírat v ruce v tu chvíli lahev není úplně praktické, i když je v ní onen předepsaný litr vody na osobu. No my nesli dítě, mlčím. V parku se pohybovali styloví Rangeři v uniformách a klobouku, jedna Rangerka například stála v údolí u tabule s barevně vyvedenými statistikami zahynuvších, resp. zachráněných v parku v loňském roce (zachráněných asi 280, zemřelo 15, z toho 5 se utopilo). To číslo mne zaujalo, připadalo mi hrozně vysoké. Míra se zeptal, jak že k tomu dochází. Rangerka ochotně vyprávěla, že je to hned, že často uklouznou na mokré skále a pak se třeba utopí v řece...popřála nám "you guys have fun" na cestu nahoru. Tak určitě jsme měli fun. Viděla jsem málem sletět ze skály asiata. Better dead than dehydrated.

Dětem se nejvíc líbilo hrát si na skalách na autíčko a házet do vody kamínky.

You guys have fun
V neděli jsme přejeli do místa, odkud píši tento příspěvek, tj. do osady Three Rivers poblíž národního parku Sequoia. Změna naší dovolené z "bydlení jinde" na roadtrip přinesla zajímavé konsekvence. Jednak je mi permanentně blbě z jídla, protože tu neprodávají nic normálního a už nemůžu vařit. A za druhé už znám skoro nazpaměť album Bob a Bobek, králíci z klobouku, namluvené Josefem Dvořákem. Je to znamení, už je pomalu na čase pomýšlet na návrat.

Jedna roadtripová - na záchodě u benzinky: Vyprázdnili jste si trubky? Naplňte si je naší výběrovou kávou!

Čumí na mě had

Budiž požehnána tato země! Jestli chcete vědět, co aktuálně hýbe zpravodajstvím v ČR - tak je to „Čumí na mě had!“  - Žena našla na Lukách obří krajtu a zavolala strážníky. Byla ze sádry. Znepokojivá zpráva o sádrové paní, co umí telefonovat.

Další zprávou je, že po konzultaci s primátorkou byl upraven směr jízdy eskalátorů na Veleslavíně. Ano, vážně radši nechtějme vědět, o čem ještě primátorka přímo rozhoduje. 

Když jsme u toho Veleslavína - zde je pěkný průvodce Střešovicemi, Ořechovkou a Petřinami. Moje srdcovka. Je tu samozřejmě zmíněna i Hvězda: „Koleje Hvězda i Větrník ubytovávají občas podivné lidi. Přímo před naším domem přepadli naši babičku, ve Hvězdě kamarádku, já i máma jsme se setkaly s obtěžováním. Takže ve večerních hodinách jezdím raději taxíkem.“

Což bych řekl tak nějak sedí.

Vaření in the USA

Ve svém druhém příspěvku jsem uváděla, že americké ženy nevaří. Toto musím uvést na pravou Míru. Některé americké ženy (a muži) zřejmě vaří, a chtějí-li, mají šanci to dělat lépe, než jejich souputnice a souputníci v jiných částech světa (např. v ČR). Zpráva od žen z britské BBC s tím sice nesouvisí, ale uhouby.cz o ni připravit prostě nemohu.


Ale zpátky k vaření. V supermarketu jsem objevila zvláštní regál. Byl plný krabic s obrázky hotového jídla. Zjistila jsem, že se jedná vždy o krabici plnou kompletních surovin pro přípravu dvou porcí večeře. Musíte mít doma jenom sůl, pepř a olej. Všechno ostatní máte naměřené, napytlíkované a připravené ke smíchání. Jmenuje se to Plated. Nevím, jak často bych to využívala doma, ale tady, s Markétou, která nejí fast food a nic v čem je cokoli zeleného, takže je tu toliko na musli, suchých těstovinách a ovoci, jsem tomu vzala zavděk. Dnes jsem uvařila kuřecí steaky na citronové redukci (?!!!) s těstovinovou rýží a čerstvým hráškem, a musím říct, že to bylo fakt megajednoduché na to, jak to bylo delikátní. Což mne přinutilo si dát dohromady pozitiva a negativa takového vaření:

Pozitiva:
  • Velké ušetření času a starostí s nakupováním
  • Člověk zkusí nové recepty
  • Umožní to vařit i lidem, kteří by jinak radši vůbec nevařili
  • Je to sranda
Negativa:
  • Vyšší cena - tahle legrace stála 16 dolarů, a to píšou, že jde o dvě porce (my se najíme 4, i když skromně) - ale obecně tu jídlo stojí tak dvojnásobek oproti ČR
  • Moc odpadu - všechny ty pytlíčky a krabičky někdo musí vyrobit a zlikvidovat
  • Musim Markétě vyndavat hrášek z jídla po jednom, protože v zápalu vaření zapomenu, že nejí nic zeleného
Vím, že třeba rohlík.cz má napojení na receptovou část, kde si člověk může přidat kliknutím do košíku suroviny na jednotlivý recept. Nikdy jsem to nedělala, protože většinou skoro všechny ty věci mám a potřebuji dokoupit jen pár ingrediencí. Ale že by někdo prodával prostě bednu surovin na jídlo, toho jsem si u nás ještě nevšimla. 

Součástí balení je recept. Vlevo je seznam ingrediencí.
Jinak jsme dnes byli v outletu, a nejsem si jistá, zda se nám to tam trochu nevymklo...
Nevypadá jako Elton John?

Lovoš a putování

Bohužel pro vás nemám žádné dramatické video (po shlédnutí pozvánek na veletrh Agrotec, kterému vévodí sjetí traktoristé (zde a zde) jsem dospěl k názoru, že už tu vše bylo a není možné vymyslet nic nového).

Každopádně, v sobotu jsme byli na Lovoši a prozkoumali jsme možné trasy Putování okolím Lovoše (nakonec se nám asi líbí nejvíc 10km trasa - takže budeme všem říkat, že jsme ušli 15km. Obvykle tedy jdeme 15km a mluvíme o 20km). I když tenhle rok to vypadá, že nepůjde asi vůbec nikdo - no uvidíme.

Přemýšlím o několika zlepšovácích, zejména o tom, jak letos neskončit na chirurgii se sedmi stehy na hlavě.

Je snad tato obří chlupatá ruka držící kameru součástí Lucčina hrůzného tajemství? Sledujte další díl pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa.

Průzkum propozic Putování

Home Sweet Home

USA trip, part IV - Park

Třetí a čtvrtý den už kocovina z letu naštěstí značně polevila.

Včera Míra rozhodl, že na oběd se pojede k Wendy's. Prý je to fastfood se suverénně nejhoršími recenzemi na googlu, takže se tam prostě musíme jet najíst. Google nelhal. Wendys byla brutalita. Procento oleje ve vzduchu překračovalo dýchatelnou míru. Všechno, skutečně všechno, tam bylo ulepené od omastku. I záchody. Maso v burgru vypadalo vevnitř jako tmavohnědá pěna. Maso v kuřecích nugetkách vypadalo jako světlehnědá pěna. Na dětském pitíčku byl citát Oscara Wilda "Be yourself. Everyone else is already taken." Oukej, Wendy. A když budu, už k tobě nikdy nemusím, že? Děti dostaly samozřejmě k menu hračku - bizarního potapěče. Obsluha byla, jak je v USA obvyklé, milejší, než v nejlepší České restauraci, chlapík s náma přátelsky pokecal o tom, jestli nejsme z Ruska, a řikal, že má souseda z Čech.

Potapěč z Wendys je hustej
Po Wendys jsme se jeli mrknout na Stanford. Cítila jsem se při tom naprosto nepatřičně, podle mne nikdo předtím toto kombo nedal. Bloudili jsme tam přes hodinu, moc se mi to líbilo, obrovský kampus, kde se setkávají studenti i učitelé z různých fakult, na místní poměry více než velkorysý prostor, suprová atmosféra. Ale kdoví, takhle z dálky to vypadá romanticky, ale odvádět tam skutečnou práci už tak romantické není.

Dneska se jelo do lesů. Opět směrem na jih do Big Basin Redwood State Park. Jde o fragment (údajně 5%) původního zalesnění, které se táhlo po celém západním pobřeží USA až do střední Kalifornie. Přejezd z uhlazených uliček do džungle byl hrozný šok. Stromy se mi nejdřív nelíbily, ta jejich výška je nelidská, ale časem jsem si zvykla. Udělali jsme si s dětmi důchodcovskou procházku, z níž dávám k dobru Markétku a Sekvoj.


Následuje hrůzné tajemství - zastávka na pouti v Santa Cruz, o které se už nikdo nikdy nesmí dozvědět nic víc, než že tam bylo pro změnu velké teplo a místo sekvojí palmy. Howgh.

USA trip part III - Blbá

Jet lag je metoda, jakou nám příroda sděluje, že s vývojem velkokapacitních letadel nepočítala. Z vyprávění manžela jsem tušila, že nejhorší je únava první den, pak už se to dá zvládat. Můj odhad byl, že týden se budeme mátožit, než si začneme užívat. Skutečnost se zatím aspoň u mne blíží spíše k mojí variantě, bohužel. Ten stav se nedá moc normálně popsat, protože už to, že na něj myslím, mi znemožňuje psaní. Je to něco jako když máte kocovinu. Jo, vlastně je to takový jeden z těch prvků kocoviny. Je to neschopnost udržet sebeblbější myšlenku, takže jedno dětské pyžamko odnáším na desetkrát a umýt nádobí je akce na půl dne. Často se mi točí hlava tak, že mám pocit že omdlím. Je to paráda prostě.

S tím, jak se cítím zdementněně asi souvisí to, že Američané (opravdu, není to fake) na předměty denní potřeby umísťují pro nás nesmyslná varování typu "káva je horká", "nůž je ostrý" atp. Můj favorit je nápis na zpětném zrcátku našeho černého monstra, který řidiče informuje, že "předměty v zrcátku mohou být ve skutečnosti blíže, než se zdají". Protože když koukáš do zpětného zrcátka, tak si chceš číst přesně tohle dlouhé a složité sdělení místo toho, abys řídil. Dále kabel od fénu, na němž je cedulka cca sedm krát čtyři centimetry s oboustranným povídáním informujícím uživatele fénu o tom, že ve fénu je elektrický proud, který mu může ublížit, zejména pokud se zkombinuje s vodou (následuje výčet situací a co dělat, např. při pádu běžícího fénu do vody) a že je toto třeba sdělit také dětem, a že se nemá odstraňovat tato cedulka. Tak se tady po té Kalifornii ploužím jako mátoha a zírám na tyhle věci a fakt nevím, co si mám myslet. Radši si nemyslím nic.

Krom včerejší tour po místních pamětihodnostech (Twin Peaks, Golden Gate Bridge, Fisherman's Wharf) jsme dnes byli na dětském hřišti. K tomu rybářskému přístavu bych chtěla říct, že mi můj šéf v práci i kamarádka Jennifer na facebooku říkali, že se mám podívat na lions (sea lions), kteří tam jsou. Vzhledem k tomu, že jsem včera nevěděla, kde vlastně jsem, jsem se na ně nepodívala, ale našla jsem způsob, jak je uvidíme všichni, a tím se tak trochu i vyvlíknu z nutnosti sem uploadovat fotky, aby to bylo aspoň trochu zajímavé, protože skoro žádné fotky nemám protože nefotím - na téhle stránce jsou lvouni živě, a není nutné nikam chodit, jezdit nebo snad dokonce létat devět časových pásem.

Člověk je táhne do nejdražší oblasti na světě a největší hit je stejně házení kamenů do vody 😀
Člověk je táhne do nejdražší oblasti na světě a největší hit je stejně házení kamenů do vody 
Dneska muž pracuje, takže jsem nebyla nucená se hýbat, díky čemuž jsem prozewlila dopoledne, pak jsem jela do luxusní mexické restaurace vyzvednout luxusní mexický oběd (americké ženy přece nevaří), a pak jsme se pomalu vydali na hřiště.

Máme velké štěstí, že tu máme dětské hřiště v docházkové vzdálenosti. Bylo malinké, ale téměř nové - cedulky říkaly říjen 2017. Na hřišti zněla převážně angličtina, na což jsem z Prahy zvyklá :) Řešily se porody, na to jsem taky zvyklá, ale nezapojovala jsem se. Možná zítra dám k dobru svůj názor na epidurál. Když už třeba nebudu tak pitomá.



Rytíř: První bitva - intro

Včera mi psal agent Scopek, že obsadil Kelta - akorát v čase, kdy jsem se vracel z vyhrané bitvy na tajném místě, které můžete odhalit jen z přiloženého videa. Jinak se omlouvám, že videa nedávají moc smysl, ale v zásadě se zkouším naučit něco ve stříhacím software - takže dnešní úkol byl: přidat dramatickou hudbu, pohyblivé titulky (šipky - co vypadají jako statické), obrázky, mlžný přechod a fadeout volume na konci. Ten navazoval na včerejší úkol - dát si sraz a šest piv na tajném místě.



Jinak podle Google Analytics tu máme významný nárůst návštěvnosti z Californie.
Tímto naši návštěvnici a přispěvovatelku zdravíme :)



Way to work

Jak jsem si přečetl hezké Lucčino vyprávění o cestě do Ameriky, zamyslel jsem se nad svou dnešní cestou do práce. Nejzajímavější je asi krátká procházka na hlavním nádraží od tramvají k metru. Nejprve, když tramvaj přijede, tak je potřeba přejít tramvajové pásy. To je zajímavé, protože jdete zezadu a vlastně obcházíte tramvaj, kterou jste přijeli. Nahlídnete za ní, jestli se náhodou v protisměru neřítí další tramvaj. Občas řítí a tak vyděšeně ucuknete a trochu zděšeně pozorujete lidi, kteří pod ní právě napochodovali a tramvaj právě rozetírá jejich snídani po kolejích.

Když zdoláte tento task, čeká vás procházka malebným lesíkem. Je to něco jako třeba les v kingdom come deliverance. Sice jsem to nehrál, ale představil jsem si, že to tak je, tak to tak asi bude. Hned na začátku čeká questovní postava, která nabízí časopis. To je npcčko, protože je tam každý den a pořád opakuje: "Hello stranger! Kupte si Nový Prostor!" Tito lidé byli původně hráči, ale dobročinnost, která jim umožňuje tyto časopisy prodávat, z nich udělala npcčka. Smutný příběh, ale o tom si můžete přečíst v zakázaných technologiích v ikarii. (Nemůžete, ale nevíte a je vám to jedno, tak si třeba myslete, že můžete).

Průchod lesem se občas trochu mění. Hned na začátku je npcčko prodávající kebab. Moc lidí si ho tam nekupuje, což je zajímavý postřeh, který můžete v praxi využít. Třeba když hrajete na compu zábavní park, tak může přijít jako dobrý nápad stavět stánek před atrakci, ke které se hrnou lidi. Protože jich je tam hodně, že jo. Jenže to zas tak dobrý nápad není, protože ty lidi chtěj jít na atrakci a ne čekat na kebab. Takže vidíte, zážitky z reálného života vám mohou pomoci získat zkušenosti, které užitečně využijete v počítačových hrách.

Když jsem hrál les dneska (tedy šel lesem dneska), tak na lavičce seděl chlapík, co na každého natahoval ruku. Šel jsem schválně kolem něj. Taky na mě natáhl ruku a celkem sympatickým hlasem se ptal, jestli nemám tři koruny. Měl jsem je, ale místo toho, abych pravdivě odpověděl, že ano a šel si svou cestou, tak jsem zavrtěl hlavou a jako všichni ostatní si šel svou cestou. Ajko bych mu tři koruny dal, ale peněženku jsem měl před strachem z různých thief/burglar povolání někde naspod tašky s notebookem a z obdobného důvodu, proč se člověk nezastaví u stánku s kebabem, když spěchá na metro do práce, se nezastaví ani tady.

Na závěr cesty už čeká další npcčko nabízející časopis. Většinou je to pani se psem. Ve hrách mi vždycky přišlo dost nadbytečné, když ve vesnici bylo více shopů, které nabízely stejný produkt. Obdobně i tady. Mimochodem, stejné npcčko mě čeká i v metru na pražského povstání, kde vystupuju. Množství NPCček prodávajících tento časopis se ale osvětlí, jakmile pochopíte hodnotu časopis. Časopis totiž není obyčejný item, je to kouzený item. Pokud ho nosíte viditelně u sebe, tato NPCčka si vás hodí do stavu ignor, nevyhledávají oční kontakt a svůj produkt již nenabízí. Někomu tato herní inovace přijde jako zbytečně otravná část hry, někomu se líbí její neotřelost.

Tím bych pojednání o mé cestě do práce prozatím ukončil. Jinak v sobotu jdeme na výlet, tak kdyby se někdo chtěl pridat, napište.