Rozhodně si myslím, že není vůbec špatný nápad vstoupit do Nového roku s pořádnou raketou (jen to pozorování náhle zlenivělé sekundové ručičky před půlnocí má něco do sebe). Obzvlášť kontrastní je to pak s návratem z hor do reality, kdy za pár dní díky rychlému střídání práce/školy/volna ztratíte přehled, co se vlastně děje. Nebo co jste vlastně kdy chtěli dělat. Občas si pak připadáte jako superefektivní jednotka, vybavená všemi těmi manažerskými timemanagementovými technikami, která něco dělá, jen protože to s přehledem umí dělat dobře.
Nedával jsem si žádná Novoroční předsevzetí, protože život je natolik pestrý sám o sobě, že ho nemá cenu svazovat nějakými fiktivními novoročními přeludy o plánované budoucnosti. Potvrzení mé teorie se dostavilo záhy, když jsem v sobotu v osm ráno strkal na Žižkově hlavu do kanálu (střízliv lovíce v dvoumetrové hloubce spadlé klíče od auta) a trochu zapochyboval, jestli ta předsevzetí přece jenom nakonec nemají něco do sebe.
Možná čekáte nějaké rozuzlení, ale ani já ho nemám. Snad jen přání, ať nemusíte příliš často strkat hlavu do kanálu, a hodně štěstí v novém roce.
klíčů od auta v kanálu jsem se vždycky bál... :D
OdpovědětVymazatG.
PS.: možná tím začíná serie podivných příhod, na jejímž konci se odhalí, že Houbuv život je vlastně reality show... teď nevim jestli jsem to směl říkat