Umění života

Tak jak se zdá prezident zase všechno ošéfované zas tak nemá. Jak všichni víme, umění života je ukryto v prioritách, resp. v tom dobře vědět co dělat a na co se vysrat (nedělat). Samozřejmě se tím nemůžete vždy zavděčit všem, hlavně když mají pocit, že v různých žabomyších válkách máte povinnost pod jejich pomateným vedením pochodovat v první linii rovnou do záhuby (ale o tom možná až jindy).

Nemilou konsekvencí zmíněného přístupu je, že vaše priority do jisté míry veřejně definují i vás – prezidentskou hantýrkou – pokud dáte přednost kalbě na ruském velvyslanectví a pak u českých korunovačních klenotů máte kocovinu jak hrad, tak jsou vaše priority jasné. V tomhle ohledu se obávám, že máme ještě o trochu horšího prezidenta než jsme si zasloužili.

Když to, že je často důležitější to co neděláme, než to co děláme pochopí i reklama na pivo, mohl by to zvládnout i prezident. Událost, kterou Hrad jako slávu uspořádá jednou za pět let (a nutí lidi nedůstojně stát celý den v dešti) přesně konvenuje přístupu otupělého technologa moci - fakujeme občany: budete tam stát celý den jako trotlové (kdo chápe proč? to se to opravdu nedá jinak vymyslet?) a já se ani neobtěžuju přijít střízlivý. V takové situaci korunovační klenoty asi dlouho neuvidím – je to krapet pod mojí úroveň.

A mým tajným přáním je, aby v té frontě nestál nikdo, pak se totiž možná konečně
někdo na Hradě chytí za nos.

(P.S. dost dobře nechápu, jak si někdo představuje sebe v roli prezidenta v prezidentském nebo poloprezidentském systému, když ani ve skoro sedmdesáti letech neví, kdy se může vykalit a kdy ne)